Sdílené bydlení: budoucnost městského plánování, nebo luxus pro privilegované?

Různorodé formy sdíleného bydlení, známé také jako kolaborativní či participativní bydlení, jsou v posledních letech na vzestupu. Definice tohoto typu bydlení jsou mnohdy nejasné, většinu projektů ale spojuje každodenní kolektivita, podíl na zařizování společného obydlí a udržování komunity. Obyvatelé sdílí rozmanitou škálu věcí od společné zahrady přes pračku až po každodenní večeře či víkendové aktivity. Tato forma bydlení, jež vznikla zhruba v sedmdesátých letech minulého století v Dánsku, Německu a Nizozemsku, se postupně posouvá z domény subkulturního či radikálního soužití a stává se částí urbánní strategií měst a obcí západní i střední Evropy. Participativní projekty jsou oceňovány, neboť rozvíjejí silné komunitní vazby a vytvářejí síť vzájemné podpory, ale jsou také finančně dostupné. Některé projekty sdíleného vlastnictví, jako například síť Mietshäuser Syndikat v Německu nebo VrijCoop v Nizozemsku, vytvářejí účinné mechanismy zabraňující spekulacím. Participativní bydlení je důležité vnímat také v kontextu současné krize bydlení a jejích strukturálních příčin. Komodifikace, financializace a neoliberální přístup k řízení měst a bydlení představují kořeny krize, jejíž důsledky pociťují obyvatelé měst a obcí v každém koutě světa. Je proto na místě ptát se, jak podpora participativních projektů přispívá k řešení této situace a zda nereprodukuje neoliberální vzorce, které jsou za současnou krizi zodpovědné. Riziko přebírání neoliberálních vzorcůPředstava sdíleného bydlení jako projevu urbánního vzdoru či projevu městské autonomie může často vést k romantizaci a nekritickému pohledu na to, zda má participativní bydlení skutečně transformativní charakter, který je v současné situaci více než potřeba.Podle některých kritiků projekty participativního bydlení podporují neoliberalismus, protože přebírají roli státu jako poskytovatele dostupného bydlení a distributora zdrojů. Města vítají samostatné projekty, prospívající limitované skupině osob, místo aby prováděla strukturální změny, které by vedly k zajištění dostupného bydlení pro všechny. Participace se může stát součástí „podnikavých“ řešení neoliberálních měst, která zatěžují obyvatele nutností zajistit si bydlení a prospívají těm, kdo disponují časem, odpovídajícími dovednostmi či financemi.Výzkumy ze západních zemí, zejména Německa, poukazují na převahu střední třídy v participativních projektech a určitou míru socioekonomické homogenity. Přestože některé projekty úspěšně posloužily k integraci marginalizovaných skupin, například uprchlických rodin, sociální inkluzivita participativního bydlení není vždy prioritou. Solidarita je převážně interní, tedy mezi osobami sdílejícími dané bydlení. Proto může být vnímána jako projev exkluzivity, zvláště pokud zahrnuje hlavně obyvatelé střední a vyšší střední třídy. Je však důležité také pamatovat na to, že krize bydlení zvláště doléhá na marginalizované osoby, jako nízkopříjmové skupiny, pro něž je potřeba dostupného bydlení ve městech zásadní. Není důvod zavrhovat participativní bydlení jako celek. Přínosnější je identifikovat překážky, na které mohou u takových projektů narážet osoby ze znevýhodněných skupin. Díky tomu bude možné podpořit rozvoj bydlení, které je nejen komunitní, ale také opravdu inkluzivní a spravedlivé pro všechny obyvatele měst.Překážky pro rozvoj participativního bydleníČlenové projektů participativního bydlení musí na své cestě k bydlení překonat bariéry, které lze rozdělit do čtyř skupin: ekonomické, participativní, společenské a kulturní. V konkrétních případech se mohou značně lišit, neboť jednotlivé projekty sdíleného bydlení mají rozdílné právní a organizační formy či zdroje financování, a potýkají se tedy s různými problémy. Určitá míra zobecnění je ale možná.Ekonomické bariéry se projevují zejména v podobě financí nutných pro počáteční investici do projektů. Banky zpravidla nechtějí poskytovat hypotéky atypickým vlastníkům či právním entitám. Banky, obzvláště ty české, většinou nejsou se společnými formami vlastnictví participativních projektů obeznámené, a tak je s nimi spolupráce obtížná. Proto je nutné hledat finance jinde, například z grantů. Čerstvou zkušenost tohoto druhu má kolektiv Sdílené domy se svým projektem První vlaštovka. U českých bank se jim finance získat nepodařilo, a tak je projekt ze sedmdesáti procent financován německou nadací. S podobným problémem se ale potýkají projekty i v jiných evropských zemích. Nedostupnost lokálních zdrojů financování finančně omezuje nově vznikající projekty, obzvláště pokud jejich členové nemají možnost významně se na financování podílet.Do kategorie participativních bariér lze zahrnout časovou náročnost a dovedností potřebné pro účast a řízení participativních projektů. Zvláště svépomocná výstavba může trvat roky a vyžadovat značné úsilí a časové možnosti, které si osoby z nízkopříjmových skupin ne vždy mohou dovolit. Příkladem může být projekt ekovesnice Aardehuis v nizozemském Olstu. Jde o třiadvacet ekologických a energeticky soběstačných domů, jež si obyvatelé postavili sami a výhradně z lokálních zbytkových materiálů. Členové projektu sami popisují fázi výstavby jako velice náročnou fyzicky, časově a dovednostně. Nejen samotná výstavba, ale také komunikace s lokálními úřady, povolení pro stavbu s použitím materiálů jako pneumatik či hledání vhodné právní formy byly pro skupinu obtížné. Participace, obzvláště v počátečních fázích projektů, může vyžadovat velké znalosti procesů městského plánování či stavebního práva, které jsou podmíněné vyšším vzděláním či známostmi zapojených osob. Také v nové soutěži města Brna na projekt Baugruppe musí zájemci představit hotové návrhy pro potenciální projekt, který bude hodnocen z architektonického, ekonomického a ekologického hlediska. K tomu je samozřejmě nutné mít odborné znalosti nebo finance pro odbornou konzultaci nad projektem. To značně omezuje složení spolků, které se soutěže mohou zúčastnit, a zcela vylučuje osoby bez odpovídajících znalostí či vazeb.Společenské bariéry souvisí se způsobem, jakým se informace o těchto projektech šíří a jak důležitý je pro zapojení do projektů společenský kapitál. Skupiny participativního bydlení se často tvoří v různých subkulturních kruzích, jako jsou environmentální, spirituální či aktivistické kolektivy. Informace o pilotních projektech a soutěžích se často šíří zejména mezi vzdělanými osobami, jež nejsou bezprostředně ohrožené bytovou krizí. Také osoby, které se zapojují do projektů v pozdější fázi, mívají vazby na jiné členy komunity, případně je alternativní bydlení populární v jejich rodině či u známých. Přístup k participativnímu bydlení je tak nepřímo zúžen na členy či osoby spjaté se skupinou tohoto druhu.Kulturní bariéry vyplývají z důležitosti kulturního kapitálu pro výběr nových členů. Takzvaný „alternativní kapitál“, spojený s cestováním, vzděláním či zkušenostmi s jinými komunitními formami bydlení a aktivismem, je často podvědomě preferován při výběru nových obyvatel. Komunity prosazující progresivní hodnoty mohou nevědomě při výběru budoucích členů zvýhodňovat osoby s kulturním kapitálem, který je primárně dostupný vzdělané městské střední třídě, a v západní Evropě zvláště bílé komunitě. Tyto mnohdy neviditelné faktory pak mohou vést k socioekonomické a rasové exkluzivitě.Podpora marginalizovaným skupinámJak lze učinit participativní bydlení skutečně dostupným pro osoby z nízkopříjmových skupin? Role veřejných aktérů, tedy měst a obcí, je obzvláště důležitá při poskytování pozemků, financování či garanci participativních projektů v bankách. Města by měla poskytovat pomoc s projektovým managementem, architektonickým návrhem či orientací ve stavebních procesech a městském plánování. Tím by se předešlo ekonomickým a participativním překážkám v počátečních fázích projektů, které jsou pro kolektivy nejvíce náročné. Je  nezbytné, aby tato podpora obsahovala rovněž antispekulativní mechanismy, které by zabránily prodeji veřejných pozemků na volném trhu v případě neúspěchu projektů. Inkluzivitu projektů sdíleného bydlení ale nelze zajistit pouze finanční dostupností. Samotní členové a členky projektů participativního bydlení také musí vynaložit úsilí a reflektovat postupy, jakými se jejich skupiny vytváří, jaké hodnoty jsou preferovány u výběru nových členů a jaká privilegia mohou nevědomky zvýhodňovat. Ačkoliv je samozřejmé, že se mezi lidmi, kteří spolu komunitně bydlí, projeví určitá míra společenské homogenity, je potřeba najít rovnováhu, aby neúmyslně nereprodukovali negativa neoliberálního přístupu k bydlení. Společenské a kulturní bariéry, které jsou na rozdíl od těch ekonomických či participativních hůře patrné, lze minimalizovat pouze úsilím samotných obyvatel projektů. Příkladem takového přístupu je nově vznikající projekt De Nieuwe Meent v Amsterdamu, který se zavazuje k diverzitě a podniká k ní konkrétní kroky. Tento kolektiv, který uspěl v soutěži města Amsterdam pro komunitní bydlení, spolupracuje s externími experty pro inkluzi, explicitně upřednostňuje diverzitu v rámci výběru a poskytuje podporu členům, kteří nepatří k bílé komunitě.Participativní bydlení je přínosnou formou komunitního bydlení, která si v posledních letech získala mnoho příznivců v zemích západní i střední Evropy. I přes mnohá pozitiva je ale často kritizováno za jistou socioekonomickou exkluzivitu, která je důsledkem finanční a časové náročnosti projektů tohoto druhu, ale také za vytváření mnohdy neviditelných sociokulturních překážek pro nízkopříjmové skupiny. Zapojení veřejných aktérů je klíčové pro minimalizování ekonomických a participativních bariér. Je ale na kolektivech participativního bydlení samotných, aby reflektovaly sociokulturní bariéry a pomáhaly vytvářet bydlení, které je opravdu inkluzivní pro všechny, a zvláště pro ty, které současná krize ohrožuje nejvíce.