EU směřuje k prohloubení integrace. Můžeme stát stranou. Ale jen k vlastní škodě

Tématu reformy Evropské unie se opět dostalo větší pozornosti i v českém veřejném prostoru. Stalo se tak díky slavnostnímu ukončení Konference o budoucnosti Evropy, které proběhlo v pondělí 9. května ve Štrasburku a v jehož průběhu zazněly mimo jiné projevy zástupců tří hlavních unijních institutící. Emmanuela Macrona za Radu Evropské unie, Ursuly von der Leyenové za Evropskou komisi a Guy Verhofstadta za Evropský parlament. Konference o budoucnosti Evropy byla především platformou, jejímž prostřednictvím mohli v období od dubna 2021 do května 2022 sami evropští občané vyjádřit, co přesně od Unie očekávají a jakým způsobem tato očekávání nejlépe naplnit. Výsledkem těchto celoevropských občanských konzultací je tak dnes sada návrhů jak Unii změnit, aby lépe naplňovala očekávání Evropanů. Mluvit o reformě EU může být v českém kontextu považováno jen za způsob, jak si splnit povinnost a chvíli mluvit o Evropě, když přitom musíme řešit celou řadu jiných, zcela konkrétních a naléhavějších problémů. Je tomu tak ale především proto, že ačkoli se o nutnosti EU reformovat zmiňovala většina politiků prakticky vždy, když došlo na jakékoli unijní téma, jen velmi zřídka veřejnosti nabídli svou představu, jak přesně by tato reforma měla vypadat.Na evropské úrovni oproti tomu probíhá debata o konkrétních návrzích a vidíme dnes i z českých reakcí na projevy Macrona nebo von der Leyenové, že je-li vysloven konkrétní návrh, diskuse se rozproudí a začne být zajímavá i pro takzvaně běžného občana. Největší z takto atraktivních témat je nyní změna smluv zastřešující další zásadní body typu zrušení práva veta při hlasování členských států v Radě Evropské unie.Francouzský prezident Macron se nikdy netajil tím, že pro něj reforma Evropské unie spočívá v dalším prohloubení integrace. Evropskou unii chápe jako něco, co fakticky posiluje suverenitu jednotlivých členských států, protože jen společná akce staví každý z nich, Francii nevyjímaje, na roveň mocnostem typu Čína nebo USA.Evropané však budou schopni naplnit tento potenciál společného postupu, jen bude-li tomu odpovídat vnitřní uspořádání EU. Macron se tak vyslovil pro institucionální reformu a možnost změnit zakládající smlouvy. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v podobném duchu jasně řekla, že byla vždy toho názoru, že „jednomyslnost v klíčových oblastech jednoduše již nedává smysl“, a dále se zmínila 6 zdravotnictví a obraně jako oblastech, ve kterých by EU měla mít výraznější roli. Jak sama uvedla, jde o poučení z událostí posledních dvou let. Macrona podpořila také vyjádřením, že pokud se Evropská unie může posunout dál jen změnou smluv, je potřeba smlouvy změnit. Konkrétní návrhy reagující na doporučení občanů poté slíbila představit v září v projevu O stavu Unie. Celoživotní federalista Guy Verhofstadt samozřejmě souzněl s postoji Macrona a von der Leyenové. Evropská integrace ve světě, kterému dominují velmoci, již není možnost, ale nutnost, prohlásil. Tito tři hlavní řečníci tak fakticky souzněli s vizí, kterou v Evropském parlamentu představil o týden dříve italský premiér Mario Draghi, když mluvil o potřebě „pragmatického federalismu“.Také podle německé ministryně pro Evropu Anny Lührmannové chce i Německo využít závěry Konference jako impulsu ke změně smluv a zrušení práva veta v oblasti zahraniční politiky. To, že Německo sdílí s Francií představu o jednotnější, silnější a demokratičtější Evropské unii potvrdila také schůzka Macrona s kancléřem Scholzem, která se uskutečnila ve stejný den jako zakončení Konference.Třináct dalších členských států se však vyjádřilo proti zahájení procesu změny smluv. Státy ze severu a Pobaltí (Dánsko, Švédsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko) a z východu Evropy (ČR, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko, Polsko) plus Malta se domnívají, že Evropská unie v době covidové krize a invaze Ruska na Ukrajinu prokázala, že je schopna reagovat rychle. „Máme již teď Evropu, která funguje,“ píší ve svém prohlášení.Ve chvíli, kdy je jasná základní shoda velkých států — Francie, Německo, Itálie — je pochopitelné, že někteří další cítí nutnost se ozvat už jen proto, aby dali najevo, že je potřeba naslouchat také jejich názorům. Je také zcela legitimní se ptát, zda právě teď, v době války na Ukrajině, je nejvhodnější doba rozebírat detaily institucionální reformy EU nebo rovnou, podle návrhu Evropského parlamentu podpořeného Macronem, svolávat Konvent a diskutovat o konkrétních změnách smluv. Ať už bude další vývoj jakýkoli, bylo by chybou jen přijmout status quo a nepokoušet se zvýšit efektivitu Unie, která podle Verhofstadta reaguje „vždy příliš málo a příliš pozdě“. Nejde totiž o reformu pro reformu. Jde o to, zda se smíříme například s tím, že i v budoucnu bude moci jeden stát blokovat akci všech ostatních stejně, jako to dnes dělá maďarský premiér Orbán. Lze pochopit, že v době energetické krize se nikdo příliš neptá na konkrétní důvody, které vedly českou vládu k tomu, že se připojila ke státům, které se domnívají, že EU už teď dobře funguje. Vybavíme-li si nakolik oblíbené bylo ještě nedávno mezi českými politiky hodnocení ve stylu “reforma EU je nevyhnutelná”, působí ale česká účast mezi 13 odpůrci reforem až úsměvně. V každém případě bychom však o české vizi pro EU měli mít co možná nejvíce konkrétní představu.Jedním z vodítek k pochopení současného českého odporu k reformám může být stanovisko Jana Zahradila, který ve svém prohlášení učiněném z pozice předsedy europoslaneckého klubu ODS tvrdí, že Konference byla jen „předem připraveným eurofederalistickým cvičením“, které frakce ECR opustila ještě před jeho skončením. Prohlašuje, že „budeme zásadními odpůrci závěrů Konference“, a dodává, že bude prosazovat, aby česká vláda vystupovala proti celoevropským kandidátním listinám nebo rozšiřování většinového hlasování. ODS je strana předsedy vlády a je tak důležité znát stanoviska, která jsou vydávána pod její hlavičkou. Zahradilovo prohlášení je však extrémní výklad situace a bylo by chybou dojít snad na jeho základě k závěru, že téma reformy EU je jen dalším kolem souboje euroskeptiků s federalisty. Není to tak. Je to zásadní téma, nad kterým se zamýšlí největší kapacity z oboru mezinárodních vztahů a diplomacie.Francouzský server Le Grand Continent přinesl rozhovor s Wolfgangem Ischingerem, bývalým ředitelem Mnichovské bezpečnostní konference. Ischinger mluví o tom, že nadcházející období tří a půl roku, kdy se bude překrývat vláda Macrona ve Francii a Scholze v Německu, představuje historickou příležitost, jak překonat status quo a změnit Evropu. Stejně jako Macron nebo Verhofstadt, také Ischinger upozorňuje, že každá evropská země je v porovnání s Čínou nebo USA zemí velmi malou. Evropané budou podle něj respektováni jen pokud budou vystupovat jednotně. Ischinger je pro zrušení práva veta v oblasti zahraniční politiky. A tvrdí, že v oblasti obrany je potřeba přenést se z devatenáctého století do století jednadvacátého a začít realizovat společné nákupy vojenské techniky. Ischinger považuje „více Evropy“ za nutnost. Až natolik, že doporučuje smířit se s vícerychlostní Evropskou unií, ve které by státy, jež nebudou mít zájem účastnit se další integrace s většinovým hlasováním, zůstaly stát mimo — podobně jako dnes ne všechny členské státy jsou součástí Schengenu nebo ne všechny státy používají společnou měnu.Žijeme v přelomové době a zásadní otázky, jako je budoucnost Evroské unie bychom měli důkladně a neideologicky promýšlet. Přístup ve stylu „Konference skončila, zapomeňte,“ se možná hodí euroskeptikům k tomu, aby mohli opakovat, že v integraci nelze pokračovat, protože neexistuje „evropský lid“. Evropský lid v duchu definic z devatenáctého století možná neexistuje, ale existují občané Evropské unie, kteří ve všech jejích členských státech očekávají prosazování svých zájmů a obranu svých hodnot ve světě jednadvacátého století. A tím nejefektivnějším nástrojem zde je stále více integrovaná Evropa.