Sociální demokrat Karel Hrubý

Karel Hrubý zemřel 6. června v Basileji ve věku sedmadevadesáti let. Byl významnou osobností, která se zapsala nesmazatelným písmem do historie české sociální demokracie a bojů českého lidu za svobodu a demokracii. Jeho dílo ocenila v roce 1992 Československá akademie věd medailí za kulturní činnost v zahraničí. V roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka II. stupně za zásluhy při rozvoji demokracie, humanity a lidských práv. Je také čestným občanem města Plzně.Dělnický aristokratKarel Hrubý se narodil v roce 1923 jako šesté dítě do dělnické rodiny; jeho tatínek pracoval na dráze a maminka byla v domácnosti. Karel vyrůstal na tehdejší dobu v relativně slušných sociálních poměrech, jakkoli nejistých, zvláště v časech hospodářské krize, kdy hrozilo, že tatínek bude každou chvíli propuštěn a rodina se octne bez dostatečných prostředků. Podle svých vzpomínek však Karel prožil moc hezké dětství.„Měl jsem za sebou krásné dětství kluka z okrajové čtvrti Plzně, který mohl běhat na blízké louky, hrát kopanou, brouzdat se kolem soutoku dvou řek a lítat po ulicích, které byly ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století místem her a klukovin… Považuji za nejvzácnější vklad do svého života, že jsem měl maminku v každé chvíli, kdy jsem ji potřeboval.“Jako mnoho plzeňských kluků se vyučil a začal pracovat v plzeňské Škodovce, konkrétně jako soustružník. Podle svých slov si „vydělával slušné peníze“. Škodováci byli za první republiky kvalifikovanými, skvěle odborově organizovanými a hrdými příslušníky dělnické třídy patřící k takzvané „dělnické aristokracii“. Většinou se pyšnili stranickými průkazy sociální demokracie a patřili k jejímu voličskému jádru. Plzeň byla baštou sociálnědemokratické strany, a tak není divu, že pro ni začalo bít i Karlovo mladistvé srdce. Již jako učeň začal přispívat krátkými glosami do odborového tisku; do sociální demokracie vstoupil po okupaci s jejím obnovením v roce 1945.„Žil jsem své dětství mezi dělníky a viděl jsem zblízka, když táta v rodině zůstane bez práce. Od klukovských let jsem o prvním máji nosil v ruce rudé karafiáty a připínal jsem je na kabát lidem, kteří mi byli bližší než druzí… Věděl jsem jen, že jsou to lidé, před nimiž se nemusím tak ostýchavě krčit jak před gymnaziálním ředitelem nebo se jich bát jako velkořezníka Matěje Plechatého, který na nás posílal policajty, když jsme hráli kopanou na jeho louce. Byli to lidé, kteří v neděli sedávali při pivě na jednotářském cvičišti a učili nás kluky zpívat staré dělnické sociálnědemokratické písně o ‚armádě otroků, kteří jdou hájit svoji čest‘.“ Karel však byl „dělnickým aristokratem“ i svým duchem. Od mládí je to duch zpytavý toužící po co vysokém vzdělání, které by mu pomohlo lépe pochopit politické problémy moderní doby a sociálnědemokratickou ideu v širokých kulturně-politických souvislostech. Jak jinak vyvrátit „buržoazní svět“ z jeho kořenů, než proti němu postavit to nejlepší z jeho kultury? „V práci jsem zalézal mezi velké hoblovky, vytahoval jsem z modraček knížečky, učil jsem se německy, abych mohl číst Herdera, Leibnize, Kanta a jiné v originále, učil jsem se rusky, protože jsem miloval ruskou literaturu 19. století, psal jsem poznámky a vlastní připomínky k problémům, které ve mne vyvolával Hume, Comte, Descartes, Paine, Masaryk… Cítil jsem tolik meze ve svém vědění, nedovedl jsem si odpovědět na základní věci z fyziky, biologie, gramatiky, logiky… Chtěl jsem to pochopit, chtěl jsem to sám všechno posoudit.“ Chtěl se stát učitelem. Proto když na doporučení zaměstnavatele nastoupil na průmyslovku, aby si zvýšil kvalifikaci a vrátil se do Škodovky jako technik, po týdnu to vzdává a tajně skládá zkoušku do učitelského ústavu. Je přijat a každý den po vyučování studuje v místní knihovně společenskovědní spisy, především pak Masarykovy, které byly okupanty zakázány, ale ke kterým mu místní knihovník umožnil přístup.„Masaryk mi otevřel dveře k filozofii, k velkým myslitelům a také k světové literatuře. Když skončila válka, byl jsem s filozofií už dost obeznámen,“ vzpomínal. O Masarykovi má jasné povědomí od raného dětství a etickému odkazu jeho díla zůstane věrný celý život. Jak by mohl český sociální demokrat nebýt „masarykovec“? „V tátově stole byl obrázek pana Masaryka. Hezky v nejdolnějším šupleti a pod hromadou not a lejster. Občas ho vytáhl a říkal hrdě: Nebát se a nekrást. Nefixlovat! To byl člověk, pane, strkal mi ho před oči, abych věděl: Bílá bradka, obláček vousů, chytré sametové oči. Nebát se a nefixlovat! Vzal jsem to vážně na vědomí.“Hned v prvním svobodném roce po válce se Karel zapisuje na filozofickou fakultu v Praze ke studiu oborů čeština a sociologie. Vedle intenzivního studia se aktivně podílí na politickém životě, stává se členem sociálnědemokratické studentské frakce. Se znepokojením sleduje, jak se všude komunisté bezohledně derou k moci. Na fakultě zažívá únorový puč a počátek marx-leninské indoktrinace společenských věd. Marxe ctí, ale marx-leninismem opovrhuje. Promuje v roce 1949, vedení katedry mu ještě dovolí zakončit studium diplomovou prací o Masarykovi; když už ne jako o filozofovi, tak alespoň jako o literárním kritikovi. Zakrátko poté bude Masaryk komunisty už zcela zatracen. Po studiu se mu splňuje sen stát se učitelem. Zprvu učí na gymnáziu ve Stříbře, následně v Domažlicích, a nakonec na prestižním Pedagogickém gymnáziu v Plzni.Vězněm svědomíV červnu 1948 je sloučeno Fierlingerovo křídlo sociální demokracie s komunistickou stranou; Karel ale nepatří k té zhruba jedné desetině členů sociální demokracie, takzvané „levice“, která se nechá ve jménu „jednoty dělnické třídy“ zlákat k potupnému přestupu. Nestahuje se ale ani do apolitického soukromí a hledá příležitost, jak v temnu nastupující komunistické diktatury udržovat sociálnědemokratické ideje při životě. Na počátku padesátých let se formuje ilegální vedení sociální demokracie, Karel se stává jeho členem a věnuje se programovým otázkám. Konfrontuje filozofické základy komunistické a sociálně demokratické politiky; píše kritickou analýzu o komunistické koncepci utváření „nového socialistického člověka“ a jasnozřivě předvídá, že komunistické sociální inženýrství nemůže neskončit katastrofou. V roce 1953 je z Rakouska příslušníky StB unesen Bohumil Laušman, poslední předseda předúnorové sociální demokracie a v zemi probíhá hysterická kampaň proti „sociáldemokratismu“. Pronásledováni jsou všichni bývalí členové sociální demokracie podezřelí z nesouhlasu s komunistickým režimem; mnoho z nich je vyházeno ze zaměstnání, mnozí rovnou putují do komunistických kriminálů. Stejný osud stíhá i Karla. StB přichází na stopu ilegálního vedení sociální demokracie a v červnu 1955 je zatčen. Několik měsíců je vyšetřován v Ruzyni, a nakonec mu komunistický prokurátor přišije deset let žaláře za velezradu. Odeslán je do trestního tábora Tmavý důl u Rtyně v Podkrkonoší, kde stráví krušných pět let. Stává se vězněm svědomí.Karel napsal o tomto období krátkou knížku vzpomínek a úvah pod názvem Mohlo to být horší a s podtitulem Usmířené vzpomínání na komunistický kriminál (ÚSD AV ČR, v. v. i., Praha 2017). Text je napsán opravdu v smířlivém až poetickém duchu. Ve vykreslovaných portrétech spoluvězňů, od obyčejných zlodějíčků přes těžké zločince, bachaře až po politické vězně, je patrný Karlův sklon pochopit v každém člověku konkrétní lidství, najít v každém alespoň špetku osobitého dobra: „… pod primitivním povrchem je živé zjitřené srdce, které buší bouřlivěji, bohatěji než mnohá srdce kolem něj….“Dozvídáme se, jak může sociálnědemokratický „vězeň svědomí“ utéci dostavujícím se pocitům osamělosti, křivdy, marnosti beznaděje, rezignace, tělesné únavy, které přemáhají vůli přirozeného přemítavého ducha: „…co dává pocit života a toku — to je práce na sobě, práce na duši. Zbývá-li člověku po šichtě pět hodin, pak z toho může ještě mnoho vytlouci hodiny denního studia a disputací s pevnými přáteli, hodiny rozprav, aktuálních hlubokých, užitečných.“ Z jeho vzpomínek je zřejmé, že odolával hlavně díky oné nezdolné humanistické víře v to dobré v každém člověku: „Je-li v srdci láska, nikdy ji nemůže nahradit nenávist. A je-li v duši víra v objektivní, vznešené, přirozené právo člověka, nemohou jí vymýtit ani tisíce drobných i velkých násilností proti němu.“Humanista však není sentimentální, ví, kdo je nepřítel. „Skutečným nepřítelem zejména politického vězně či ‚vězně svědomí‘ je mocenská klika, která ovládá stát, vytváří jeho zákony, má v rukou jeho disciplinační a potlačovací instituce, jeho justici, propagandu a ideologii...“ Nepříteli je však třeba vzdorovat odvahou, „nemlčet tam, kde omyl nebo zlá vůle přináší lidem utrpení…“ Šedesátá létaPo propuštění na amnestii v roce 1960 se Karel vrací do rodné Plzně a krátce pracuje jako brusič kovů. Politická atmosféra v zemi se začíná uvolňovat, a tak se mu časem podaří získat lepší zaměstnání na pozici podnikového sociologa. Pozorně sleduje politické dění doma i ve světě a hledá odpovědi na velké společenské otázky, které si v tomto období klade mnoho lidí na obou stranách „železné opony“. Půjdou Západ a Východ nadále cestou konfrontace, anebo stále užší spolupráce a snad i politické konvergence? V cestu spolupráce doufalo mnoho tehdejších pokrokových osobností, zvláště v oblasti vědy a kultury a z politických sil především těch nalevo. S okruhem bývalých členů sociální demokracie Karel organizuje odborné diskuse a semináře, na kterých se zvažují perspektivy nastoupené liberalizace v československých politických poměrech. Může v komunistické zemi nastat postupná obnova demokracie, stranického pluralismu a tedy i sociálnědemokratické strany? Optimismus v tomto směru sílí s příchodem „Pražského jara“. Karel se účastní ustavení Přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie, k němuž patřili také Zdeněk Bechyně, Jaroslav Kohout, Přemysl Janýr či Josef Munzar. Zároveň se stává členem Přípravného výboru Masarykova sdružení pro demokratický socialismus. Ideu obnovení činnosti sociální demokracie podporuje řada významných osobností kulturního života jako Jaroslav Seifert, Václav Havel, Ivan Sviták či Václav Voska. Všechny naděje však umírají se srpnovým vpádem okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Karel dospívá k přesvědčení, že perspektivy obnovení demokracie v komunistickém Československu se stávají iluzí, opouští s rodinou Československo a usazuje se na dlouhá desetiletí ve švýcarské Basileji. Zde začíná jeho druhá velmi bohatá a produktivní etapa politického života.Léta v exiluKarel získává dobře placené zaměstnání jako podnikový psycholog a marketingový odborník v prestižní farmaceutické firmě. Neužívá si jen spokojeného života v bohaté a přívětivé zemi, ale jako bytostný „homo politicus“ se zapojuje do kulturního a politického života poúnorové a posrpnové emigrace. Jeho aktivity směřují do oblasti kultury a oblasti politiky. Karel samozřejmě považuje kulturu a politiku za úzce propojené, nicméně musí být svobodně oddělené. Tam, kde se kultura stává služkou politiky, mění s v Biafru ducha, což je v sedmdesátých letech neslavná mezinárodní vizitka znormalizovaného Československa. Českou politickou emigraci, jakkoli politicky rozmanitou, spojuje vědomí povinnosti zachovávat a rozvíjet svobodnou českou kulturu jako základ společné politické strategie, jak vytvářet podmínky pro obnovu demokracie v Československu. Karel je přední postavou tohoto úsilí.Brzy se dostává do čela redakce čtvrtletníku Československá společnost pro vědy a umění, organizuje bezpočet jejích mezinárodních seminářů, kongresů a konferencí. V sedmdesátých a osmdesátých letech je vedoucím redaktorem časopisu Proměny, který se věnuje Masarykově, Husserlově, Rádlově a Patočkově filozofií a zejména pracím českého a slovenského disentu. Karel zde sám uveřejňuje spoustu vlastních článků, desítky recenzí prací publikovaných v Československu i v zahraničí a sociologických analýz k aktuálním kulturním a politickým událostem. V roce 1988 přispívá do sborníku O Masarykovi statí Masaryk a Nietzsche (vydán v Amsterodamu), v němž konfrontuje filozofické kořeny obou filozofů — Masaryka jako zastánce a Nietzscheho jako odpůrce osvícenského humanismu. U Rádla zkoumá politicko-morální kořeny pojmu občanství namířené proti přežívajícímu nacionalismu a oceňuje, že Rádl, stejně jako Masaryk, podmiňuje zdravý vývoj českého národa politickým sjednocením Evropy. V roce 1988 Karel organizuje mezinárodní konferenci v Bernu, která má upozornit na 20. výročí sovětské okupace Československa. Za zvláštní pozornost stojí Karlovy sociologické studie k dějinám husitského revolučního hnutí demaskující jeho falešný obraz vytvořený pro účely komunistické propagandy — Struktury a postoje husitských skupin. V roce 1975 se Karel stává členem předsednictva Rady pro svobodné Československo sdružující politicky aktivní exulanty všech nekomunistických směrů. Především se ale zapojuje do života exilové sociální demokracie, která působí v západních demokratických zemích od počátků padesátých let. V letech 1972-1983 se stává její místopředsedou, v letech 1983-1989 generálním tajemníkem a v letech 1989-1995 předsedou. Exilová sociální demokracie měla své organizace, kromě Afriky, na všech světových kontinentech. Její první dva předsedové — Václav Majer a Vilém Bernard — nahlíželi na politický vývoj doma i ve světě z pohledu poúnorové emigrace. Když do jejího vedení přichází Karel, přináší do něj, jak sám říká, „realističtější“ pohled vlastní posrpnové emigraci. Ten se utvářel na základě přímé zkušenosti s potlačením demokratizačního procesu a pokusu o obnovu sociální demokracie s vědomím, že komunistický režim není komunisty samými reformovatelný, a proto je třeba počítat s dlouhým obdobím jeho trvání a trpělivě vytvářet podmínky pro jeho změnu. Karel významně přispívá ke konsolidaci organizační struktury exilové strany, usiluje o těsnější spolupráci jejích regionálních organizací a také, prostřednictvím Socialistické internacionály, s nejvýznamnějšími sesterskými organizacemi v západní Evropě. Především její představitelé sázejí od druhé poloviny sedmdesátých let významně na politiku uvolňování mezi Východem a Západem na bázi Helsinského protokolu podepsaného v roce 1975. Jejím symbolickým reprezentantem se stává Brandtova „východní politika“. Karel Hrubý udržuje s předsedou SPD osobní kontakty a snaží se jej přesvědčovat, aby kladl v této politice co největší důraz na tzv. „třetí koš“ zahrnující závazek signatářských zemí k lidským právům a základním svobodám. Exilová sociální demokracie také slaďuje kroky s vnitřní opozicí ve vlasti reprezentovanou Chartou 77. Jedním z nich byly například vzájemně koordinované akce v roce 1978 u příležitosti stoletého výročí založení sociální demokracie v českých zemích. Tento významný mezník českých dějin připomenul manifestem 100 let českého socialismu. Svůj podpis k němu připojili takzvaní „nezávislí socialisté“ z řad chartistů a byl publikován v exilovém čísle Práva lidu, jehož šéfredaktorem byl Karlův nejlepší exilový spolupracovník a přítel Jiří Loewy — generální tajemník exilové ČSSD v letech 1989-1995.Naděje na demokratické změny v Československu a v dalších komunisty ovládaných zemích střední a východní Evropě přichází s Gorbačovovými reformami, ale normalizační Československo patří k těm státům sovětského bloku, které se jim snaží maximálně vzdorovat. Od roku 1988 je ovšem i v něm patrná narůstající aktivizace různých opozičních skupin, jakkoli proti nim státní moc zasahuje stále tvrději. Je však stále zjevnější, že vzedmutá demokratizační vlna v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku nakonec dorazí i do normalizátory paralyzovaného Československa. 9. až 11. června 1989 probíhá v Heidelbergu sjezd exilové sociální demokracie. Sjezd vyhodnocuje situaci ve vlasti a nabízí pomoc všem demokratickým opozičním silám v jejich odhodlání dovést zápas o svobodu, demokracii a zajištění všech občanských práv do konce. Z iniciativy exilové sociální demokracie zasílá koncem října Socialistická internacionála protest československé komunistické vládě proti masivnímu používání násilí bezpečnostních složek proti mírumilovným demonstrantům s požadavkem, aby přestala bránit přechodu k demokracii. V červnu 1989 je zde také Karel Hrubý zvolen předsedou exilové České strany sociálnědemokratické. Obnovitel a sjednotitelProces obnovy ČSSD v Československu začíná s událostmi kolem 17. listopadu, ale neprobíhá bez komplikací. Účastní se jej čtyři relativně samostatné skupiny sociálnědemokratických aktivistů. První sdružuje předúnorové sociálními demokraty, v čele se Slavomírem Klabanem, kteří odmítli sloučení s KSČ, nicméně neemigrovali a až na výjimky se v komunistickém období politicky neangažovali. Druhou tvoří skupina „nezávislých socialistů“ pohybujících se v okruhu Charty 77 v čele s Rudolfem Battěkem. Na každou z obou skupin je napojeno odlišné křídlo exilové sociální demokracie: na domácí předúnorové sociální demokraty „americko-rakouské“ křídlo pod vedením Jiřího Horáka a Přemysla Janýra a na Battěkovu skupinu „západoevropské“ křídlo v čele s Karlem Hrubým, předsedou celé exilové sociální demokracie. Na obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990 se dostává do jejího čela Jiří Horák podporovaný Slavomírem Klabanem. Bohužel mezi Klabanovou a Horákovou skupinou na straně jedné a Battěkovou skupinou na straně druhé propuká konflikt ohledně politického postupu v prvních svobodných volbách v červnu téhož roku. Battěk chtěl, aby se sociální demokraté účastnili voleb na kandidátkách Občanského fóra, zatímco „horákovci“ chtěli stavět samostatné kandidátky; a tento názor si na sjezdu získal větší podporu. Battěkova skupina jej však nerespektovala, což bylo vážné porušení Stanov a po volbách byl Battěk ze strany vyloučen. Karlovo vedení exilové strany se snažilo sporům mezi oběma svářícími se skupinami zabránit. Netrvalo na striktním výkladu Stanov a argumentovalo, že možnost sociálních demokratů kandidovat na kandidátkách jak Občanského fóra, tak ČSSD může vést po volbách k získání jejího většího politického vlivu. To byl vcelku racionální argument, protože se dalo očekávat, že Občanské fórum bude jasným vítězem voleb a jeho přední zvolení kandidáti získají významné politické pozice ve státní správě a v politickém vedení země, z nichž budou moci ovlivňovat transformační proces. Bohužel se však daný argument exilové sociální demokracii nepodařilo většinově prosadit. Její vedení se tak nakonec rozhodlo, že se zatím nebude s obnovenou ČSSD slučovat, zachová si nezávislou pozici politicky spřízněného partnera a vývoj v ČSSD bude napříště dále pozorovat a vyhodnocovat. Karlovo vedení exilové sociální demokracie pak na vhodnou příležitost pro kolektivní vstup do ČSSD čeká pak několik let. Nyní nemohu své vzpomínání na Karla nepřenést do osobní polohy. Začali jsme osobně komunikovat v době, kdy jsem byl poradcem předsedy Zemana. Myslím, že jsme si hned napoprvé navzájem sedli, politicky i lidsky. Když mi sděloval své politické zkušenosti a představy o sociální demokracii, v duchu jsem si říkal: „Tebe, kdybych nepotkal, musel bych si Tě asi vymyslet.“ Zároveň jsem si tehdy ještě vážil Zemana a také řady vzdělaných bývalých reformních komunistů vstupujících do strany, kteří už dávno přešli na pozice demokratické levice, jako byli Miloš Hájek, Věnek Šilhan či Jaroslav Šabata. Karel se mne ptal, co si o nich myslím a zda od nich nehrozí nebezpečí, že budou bránit autentické sociálnědemokratické orientaci strany. Mnozí z exilového vedení, včetně Karla, měli trpkou zkušenost s reformními komunisty v „osmašedesátém“, kteří bránili obnově ČSSD se zdůvodněním neštěpit „jednotu dělnické třídy“ a zachovat vedoucí úlohu KSČ. Snažil jsem se Karlovi vysvětlit, že toto nebezpečí vidím spíše u mnoha politických konjunkturalistů, kteří, ať už s komunistickou či ne-komunistickou minulostí, vstupují do strany proto, že v ní vidí rychlý výtah k ekonomické či politické moci. Bohužel, jejich počet se začal zvětšovat zvláště poté, kdy strana začala nabírat voliče. Karel se také obával Zemanových sklonů k populismu; varoval, že i když může straně přinést krátkodobý úspěch, z dlouhodobého hlediska ji naopak může značně poškodit. Velmi brzy jsem začal nabývat podobný pocit. Zeman se začal měnit ve vulgárního populistického a autoritářského politika hrajícího výlučně na sebe, který je připraven postavit se i proti vlastní straně, pokud mu bude stát v cestě. V roce 1993-94 jsem se ale snažil Karlovi ještě vysvětlit, že Zeman je upřímný demokrat, či přesněji, že mu jde o sjednocení co nejvíce voličů nespokojených s Klausovou ekonomickou transformací a ochotných postavit se za sociálně demokratický program. Myslím si, že se mi tehdy dařilo obavy předsedy exilové strany ze Zemana a „reformních komunistů“ oslabit. Toho Zeman hned flexibilně využil nabídkou, aby „exiloví“ do ČSSD kolektivně vstoupili a měli v ní postavení samostatného zahraničního regionu. Ti nakonec na tuto nabídku přistoupili a v roce 1995 ukončili svoji činnost. Proces sjednocení polistopadové české sociální demokracie byl úspěšně završen.Kritické svědomí ČSSDS ukončením činnosti exilové sociální demokracie zůstává Karel činný v odborném zázemí ČSSD. Do její praktické politiky se nezapojuje, ale vyjadřuje se k ní jako nezávislý publicista v různých levicových a odborných periodikách (Listy, Deník Referendum) Tento jeho postoj k ČSSD je možné charakterizovat jako postoj sympatizujícího kritika či jejího kritického svědomí. Nikdy neposuzoval úspěch ČSSD jen voličskými preferencemi nebo volebními vítězstvími, ze kterých měl, samozřejmě, vždy upřímnou radost. Důležitější pro něj bylo, nakolik je sociální demokracie prakticky schopna naplňovat své hodnoty. Pokud si myslel, že svůj program zrazuje, dokázal se ostře ozvat. Nebyl ale dogmatik a dokázal být v dobrém smyslu „pragmatický“; i poctivá politika se neobejde bez chyb a omylů. Karlovy hluboce filozoficky promyšlené hodnoty sociální demokracie, které vyznával od svých mladých let, měly šanci být v České republice prakticky testovány až po roce 1989. Do té doby se v nich mohl utvrzovat jen v exilu pozorováním praxe západoevropských sociálních demokracií v období sedmdesátých a osmdesátých letech. To byly ještě úspěšné sociální demokracie poválečného sociálního státu, kterým jsme dnes zvyklí říkat, někteří možná se špetkou ironie, „tradiční“. Sociální poměry, ve kterých působily, se ale už tehdy začaly výrazně měnit, kapitalismus se globalizoval a v levicových kruzích se začalo hovořit o potřebě, aby se sociální demokraté nové situaci přizpůsobili. Někteří tomu šli naproti nastoupením tzv. „třetí cesty“, o které měl Karel pochybnosti. Nebyl však „tradičním“ sociálním demokratem, který by nové společenské posuny přehlížel. Sociální demokracii vždy chápal jako hnutí, které se musí vyvíjet s dobou a spíše jako trvale prověřovaný experiment než dogmaticky spolehlivou cestu. V roce 1983 s Jaroslavem Krejčím a Erazimem Kohákem napsali Prohlášení zásad sociální demokracie, které jsou formulovány na dosavadních zkušenostech demokratického socialistického hnutí v konfrontaci s kapitalismem a s komunistickými režimy: socialismus není možný bez demokracie; socialismus nemůže stát na „vedoucí roli“ jedné strany, vyžaduje politický pluralismus a svobodnou politickou soutěž; zestátnění výrobních prostředků není jejich zespolečenštění, vyžaduje smíšenou pluralitní ekonomiku, v níž hrají rovnoprávnou roli jak státní, tak také družstevní, komunální a soukromé podniky; sociálnědemokratická politika zůstává primárně bojem proti velkému kapitálu za ekonomická práva zaměstnanců, ale nesmí rezignovat na odstraňování různých forem násilné diskriminace páchané na jednotlivcích i menšinách; sociální demokracie, to jsou fungující instituce právního státu, ale také aktivní občanská společnost schopná identifikovat veřejné problémy a spolu-hledat jejich řešení; v době globálního kapitalismu se zápas za socialistickou společnost musí odehrávat nejen v tradičních národních státech, ale také v místních komunitách a na transnacionální úrovni, především pak prostřednictvím evropské integrace; v neposlední řadě pak musí být projekt socialistické společnosti rámován agendou udržitelného rozvoje. Tyto Zásady zformulované již před čtyřmi dekádami „tradičními“ sociálními demokraty v československém exilu se mohly stát vodítkem pro formulování každého programu polistopadové ČSSD a jsem přesvědčen že na nich ani dnes není příliš co měnit. Stejně jako byl Karel, i já jsem přesvědčen, že obhajoba a důsledné prosazování uvedených zásad je nejlepší cestou jak může sociální demokracie zůstat živým a vlivným kulturně-politickým hnutím. A hnutím schopným účinně odolávat pokušením levého i pravého populismu, který se jej v posledních letech snaží vtáhnout do kulturní války mezi liberalismem a konzervativismem.V posledních letech je ovšem ČSSD v hlubokém úpadku, což Karel na sklonku svého života velmi bolestivě prožíval. Z osobních hovorů, které jsem s ním ještě nedávno vedl a z jeho posledních článků zde na DR je zřejmé, že příčiny tohoto úpadku přičítal především politickému konjunkturalismu, klientelismu, nepotismu a populismu; ostatně před nimi již varoval v devadesátých letech v souvislosti s nástupem Zemana do čela strany.Posledních dvacet let ukázalo, že prakticky naplňovat hodnoty sociální demokracie bylo stále obtížnější, neboť nešvary ve strukturách ČSSD metastázovaly a každé další postzemanovské vedení vykazovalo menší a menší sílu i odvahu s nimi bojovat. Dnes se zdá, jako by současné vedení ČSSD v důsledku definitivní ztráty invence a stále těsnějšího přimykání se k dvojici oligarchů Zeman-Babiš, už ani nemělo kam klesnout. Nedávno bylo možné si v DR přečíst tato hořká Karlova slova: „Ulakomili jsme se na prebendy, jdeme za svými výhodami, zaměřili jsme se na mocenské pozice a zapomněli jsme, že volič chce ideu, něco přitažlivého, co ještě v této vystrašené době strhne a povzbudí. Nechali jsme se opít Zimolovou limonádou o ‚košili, která je bližší než kabát‘, oháníme se dvě stě let starým heslem buržoazie, že naším zájmem je ‚žít a nechat žít‘, přičemž nic nemůže překrýt tu propast, do které se strana řítí. V záři vládních reflektorů a na sedadlech vládních limuzín jedeme s úsměvem vstříc svému politickému nebytí…“ A přesto věřím, že Karel neodcházel z tohoto světa bez naděje v sílu sociálnědemokratických idejí, které opět čekají na svoji obrodu. „Dnes… nejde v sociální demokracii o nic menšího než o zřetelné ujasnění vlastního sebeporozumění: čím svou podstatou je a také čím chce být v dnešních poměrech… Bude i nadále pilířem svobody, garantem pluralitní demokracie, která se historicky potvrdila jako nejspolehlivější cesta i k dosažení sociální spravedlnosti a lepšího života pracujících? Anebo se spokojí s funkcí sociálního příštipkáře ve vládě oligarchy, autoritativního ‚šéfa‘, který ve své politice i ve své životní dráze vyslal už dost odstrašujících signálů, jakými cestami si zajišťuje své majetkové i politické ‚vzestupy‘? Nikdo za sociální demokracii toto dilema nevyřeší.“Ovšem vyprchává rychle čas, kdy mají čeští sociální demokraté ještě šanci si tyto otázky položit a snažit se na ně poctivě odpovědět. A možná by k tomu stačilo vzít si příklad z onoho Karlova životního kréda, jímž před několika lety bilancoval svůj život: „Nemusel jsem být hrdinou, ale nedovedl jsem být ani zbabělcem.“ Ano, být sociálním demokratem, znamená mít k tomu potřebnou odvahu. Jako jí měl celý život Karel. Vím, že byl velmi skromný člověk a také věčně hledající, vyznačující se zdravou nejistotou, která mu bránila, aby si o sobě myslel, že je hrdinou. Pro mne jím ale byl a věřím, že pro všechny, kteří jej poznali a jejichž srdce upřímně tlouklo nebo stále tluče pro svobodu a — sociální — demokracii. Milý Karle, za ně všechny si dovoluji vyslovit Ti hlubokou úctu a vděk.